Proč?
Třeba na to při psaní článku přijdu...
Název: The divine cities: Město schodů (City of Stairs)
Autor: Robert Jackson Bennett
Počet stran: 510
Počet stran: 510
Nakladatelství: Host
Když tak koukám na seznam mých přečtených knih, zjišťuji, že se čím dál tím více zdržuji ve vodách reality a sci-fi, než ve vysněných světech plných podivných tvorů a možná hrdinských činů. Když jsem kupovala tuto knihu, těšila jsem se, že se do toho fantastického světa vrátím...
Ale já nevím, zdá se mi, že už to nějak nechce fungovat, ačkoliv bych si to vážně přála, protože tahle kniha byla vážně dobrá!
Ještě bych udělala poznámku k obálce, první kterou jsem viděla byla obálka druhého dílu série: Město mečů. A upřímně řečeno, první co mě při pohledu na obálku napadlo bylo: Naslouchač. Jsou to hezké obálky a ilustrátor Andrej Nechaj se může pochválit za svou práci ať je to v čem chce, protože to jsou vážně signifikantní. Nicméně si nejsem jistá, jestli tohle byl ten efekt, kterého chtěl dosáhnout.
Když zemřeli Bohové, zhroutila se na Kontinentě většina reality a utlačovaný státeček Saypur obsadil nenáviděné uzurpátory, na půdě vzkvétajícího světa ale našli spíš zničená a rozbořená města, populaci zdecimovanou morovými ranami a nenávist... Hodně nenávisti. Konec konců, to Saypurští zabili jejich Bohy. Aby toho nebylo málo, tak Saypur zakázal Kontinentálům učit se o své historii, zakázali jim uctívat padlé Bohy a vůbec je všemožně utlačovali. A do takovéto napjaté atmosféry vstoupí historik, který rozhodně napětí nepoleví. Není se tudíž co divit, že je záhy zavražděn a co se děje dál? To vám poví R.J. Bennett ve své knize.
Takže jak je mým dobrým zvykem prvně chválu. Upřímně. Dneska překvapivě hodně chvály.
Ohromné plus dávám za prostředí. Vystavit děj na ponuré atmosféře troskách města, kde se lidé jen tak plouží a nenávistně se dívají na cizince. To byl super nápad a co víc? Skvěle realizovaný! Dlouho jsem tedy nechápala, proč město schodů, ale i to se záhy objasnilo, takže jsem byla spokojená. Popisy města byly přesně tak ponuré a nepříjemně zavánějící jadernou katastrofou, že jsem měla čas od času pocit, že se dívám do naší vlastní budoucnosti.
Dalším světlým bodem knihy bylo náboženství. Skutečně jsem byla naprosto nadšená z toho, jak to Bennett pojal, měla jsem pocit, že jsem vstoupila do pohanského světa, kde Bohové skutečně žijí... Nebo vlastně kde existují hmatatelné důkazy, že ti Bozi žili. A to byl skvělý tah! Vymanit se ze spirituálních potřeb a postavit před nás reálné osoby s příběhem, schopnostmi se stinnými i světlými stránkami.
Nicméně, co mě potěšilo ze všeho nejvíc, tak to byla hlavní hrdinka. Pane jo, Shara mě za celou dobu popudila jenom jednou, přičemž to bylo ve vzpomínce a hned si to napravila, protože se vrátila zpět ke své chladné analytické povaze. Nicméně hlavní hrdinka nebyla jediná, která mě nadchla! ... Ve skutečnosti jsem přilnula ke všem postavám... Hlavně teda k Severskému pořízkovi, Sigurdovi, který toho z počátku řekne jen málo a zdá se, že to bude další z té nekonečné řady zamlklých hrdinů s pohnutým osudem, ale jakmile se rozjel, nešlo ho nemilovat.
Co mi na knize zrovna dvakrát nesedlo byla rozvláčnost děje, občas mi přišlo, že celá kniha by se mohla o něco zkrátit, čímž by zanikla hluchá místa, která při takovém množství stránek vznikají velmi jednoduše. Nicméně možná za to mohlo kombinování s detektivním žánrem, nebo zvláštní styl, který byl občas psaný v přítomnosti, občas v minulosti, čas od času se tam vyskytla retrospektiva, někdy zážitky z života Bohů. Kdo ví.
Co mě čas od času podráždilo bylo nakombinování technického pokroku s věcmi, co by se hodily tak leda do historického románu. Nejsem moc velký fanda toho, když se vedle plynových lamp prožene auto, zřejmě na benzín a někdo udělá z okna momentku auta s lampou.
Proč mi trvalo tak dlouho to dočíst? Kde byl tedy ten zakopaný pes?
Možná jsem na to nijak časově netlačila. Jinak žádný není. Celkově to je fajnová kniha, nemám moc výtek, ani námitek, prostě jen takovéhle fantasy už asi není můj šálek čaje. Nejspíš se vrátím do své nory plné mečů a pramála zázraků a budu pozorovat takovéto knihy jen z dálky a půjčovat si je v knihovně, ne ve velkém hromadit a sedět na nich, jako žába na prameni.
Ale já nevím, zdá se mi, že už to nějak nechce fungovat, ačkoliv bych si to vážně přála, protože tahle kniha byla vážně dobrá!
Ještě bych udělala poznámku k obálce, první kterou jsem viděla byla obálka druhého dílu série: Město mečů. A upřímně řečeno, první co mě při pohledu na obálku napadlo bylo: Naslouchač. Jsou to hezké obálky a ilustrátor Andrej Nechaj se může pochválit za svou práci ať je to v čem chce, protože to jsou vážně signifikantní. Nicméně si nejsem jistá, jestli tohle byl ten efekt, kterého chtěl dosáhnout.
Když zemřeli Bohové, zhroutila se na Kontinentě většina reality a utlačovaný státeček Saypur obsadil nenáviděné uzurpátory, na půdě vzkvétajícího světa ale našli spíš zničená a rozbořená města, populaci zdecimovanou morovými ranami a nenávist... Hodně nenávisti. Konec konců, to Saypurští zabili jejich Bohy. Aby toho nebylo málo, tak Saypur zakázal Kontinentálům učit se o své historii, zakázali jim uctívat padlé Bohy a vůbec je všemožně utlačovali. A do takovéto napjaté atmosféry vstoupí historik, který rozhodně napětí nepoleví. Není se tudíž co divit, že je záhy zavražděn a co se děje dál? To vám poví R.J. Bennett ve své knize.
Takže jak je mým dobrým zvykem prvně chválu. Upřímně. Dneska překvapivě hodně chvály.
Ohromné plus dávám za prostředí. Vystavit děj na ponuré atmosféře troskách města, kde se lidé jen tak plouží a nenávistně se dívají na cizince. To byl super nápad a co víc? Skvěle realizovaný! Dlouho jsem tedy nechápala, proč město schodů, ale i to se záhy objasnilo, takže jsem byla spokojená. Popisy města byly přesně tak ponuré a nepříjemně zavánějící jadernou katastrofou, že jsem měla čas od času pocit, že se dívám do naší vlastní budoucnosti.
Dalším světlým bodem knihy bylo náboženství. Skutečně jsem byla naprosto nadšená z toho, jak to Bennett pojal, měla jsem pocit, že jsem vstoupila do pohanského světa, kde Bohové skutečně žijí... Nebo vlastně kde existují hmatatelné důkazy, že ti Bozi žili. A to byl skvělý tah! Vymanit se ze spirituálních potřeb a postavit před nás reálné osoby s příběhem, schopnostmi se stinnými i světlými stránkami.
Nicméně, co mě potěšilo ze všeho nejvíc, tak to byla hlavní hrdinka. Pane jo, Shara mě za celou dobu popudila jenom jednou, přičemž to bylo ve vzpomínce a hned si to napravila, protože se vrátila zpět ke své chladné analytické povaze. Nicméně hlavní hrdinka nebyla jediná, která mě nadchla! ... Ve skutečnosti jsem přilnula ke všem postavám... Hlavně teda k Severskému pořízkovi, Sigurdovi, který toho z počátku řekne jen málo a zdá se, že to bude další z té nekonečné řady zamlklých hrdinů s pohnutým osudem, ale jakmile se rozjel, nešlo ho nemilovat.
Co mi na knize zrovna dvakrát nesedlo byla rozvláčnost děje, občas mi přišlo, že celá kniha by se mohla o něco zkrátit, čímž by zanikla hluchá místa, která při takovém množství stránek vznikají velmi jednoduše. Nicméně možná za to mohlo kombinování s detektivním žánrem, nebo zvláštní styl, který byl občas psaný v přítomnosti, občas v minulosti, čas od času se tam vyskytla retrospektiva, někdy zážitky z života Bohů. Kdo ví.
Co mě čas od času podráždilo bylo nakombinování technického pokroku s věcmi, co by se hodily tak leda do historického románu. Nejsem moc velký fanda toho, když se vedle plynových lamp prožene auto, zřejmě na benzín a někdo udělá z okna momentku auta s lampou.
Proč mi trvalo tak dlouho to dočíst? Kde byl tedy ten zakopaný pes?
Možná jsem na to nijak časově netlačila. Jinak žádný není. Celkově to je fajnová kniha, nemám moc výtek, ani námitek, prostě jen takovéhle fantasy už asi není můj šálek čaje. Nejspíš se vrátím do své nory plné mečů a pramála zázraků a budu pozorovat takovéto knihy jen z dálky a půjčovat si je v knihovně, ne ve velkém hromadit a sedět na nich, jako žába na prameni.
Na fotky se mě prosím raději neptejte... Byl to skutečný porod fotit na schodech baráku i po setmění jsem si hrála na to, že plním nějaký děsně stupidní quest typu: Nepozorovaně vyfoťte s bleskem obálku knihy. Já vím, že jsem mohla fotit ve dne, ale schody mají takovou blbou vlastnost, že po nich lidi chodí. A tak když jsem si uvědomila, že nemám fotku celé obálky, tak jsem rezignovala a použila své obvyklé pozadí.
Váš Lesníček
Žádné komentáře:
Okomentovat
Každý komentář, včetně těch negativních, nás potěší, ploutev na to!